Stüdlgratem na Grossglockner (3 798 m.)

V programu na víkend je tentokrát „Velký zvoník„. Ne, nejedná se o muzikál. Velký zvoník je přezdíváno nejvyšší hoře Rakouska pro svůj tvar připomínající zvon.  Konkrétně míříme na notoricky známý vzdušný hřeben Stüdlgrat (AD, III +).
Z Prahy odjíždíme společně s Honzou P. v pátek dopoledne směr Rozvadov, konečnou zastávkou je parkoviště Glocknerhaus (1984 m) u chaty Lucknerhaus, které se nachází na konci silnice Kalser Glocknerstrasse (pozn. v tomto úseku se platí mýtné). Zde necháváme auto a z parkoviště volíme širokou lesní cestu údolím Ködnitzal, která pozvolna stoupá k chatě Lucknerhütte. Z ní pak pokračujeme až na konec údolí, kde se pěšina stáčí na levý svah a začne o něco strmějí stoupat až do sedla Fanatscharte, kde stojí moderní chata Stüdlhütte (2802 m).
(Pozn. autorem a projektantem chaty byl pražský obchodník Johann Stüdl a v roce jejího vzniku – 1868, byla první horolezeckou chatou ve Východních Alpách.  Poslední rekonstrukce proběhla v r. 1926 a chata se stala největší horskou chatou ve Vysokých Taurách.)
My na chatu dorážíme z parkoviště za dvě hodinky a z terasy se na nás už směje naše druhé lanové družstvo z rodu Rychnovských.

Druhý den vyrážíme po snídani, která je přichystaná na 5:00. Od chaty vzhůru po vyšlapané stezce na vyvýšeninu Schere, kde začíná ledovce Teischnitzkees. Zde nandaváme mačky a navazujeme se na lano. Na ledovci se držíme poblíž hřebene Luisengrat po pravé straně, než dojdeme k samotnému nástupu v místě, kde Luisengrat plynule přechází ve Stüdlgrat, zde se nachází cedulka s nápisem „Luisenscharte“ (3157 m). Samotný nástup na skalní hřeben má dvě varianty – těžší Direct za III a více zleva cestou cestu zvanou Peterssteige za I. Tak jako tak, dále následuje první obtížnější místo s názvem Rinnenkamin (II+) a po pár snazších úsecích s obtížnostní I – II  nás čeká výšvih na štand Frühstückplatz (II+/III, 3550 m.)  Místo poznáte jednoduše podle žluté cedule s nápisem „Frühstückplatz“, který vyzývá lezce k ukončení výstupu, pokud jim cesta od chaty zabrala více jak 3 hodiny. To naštěstí není náš případ a tak směle pokračujeme dál.

Přelézáme spleť menších skalních věžiček převážně po západní straně až se dostaneme k výraznější věži s názvem Kanzel („Kazatelna“), kterou oblézáme z východu. Obtížnostní se stále pohybujeme mezi II – III a zajištění je zde bez problému. Následuje pasáž „Aufschwung mit Drahtseil“, kde pomocí nataženého lana překonáváme další skalní věž (místo hodnoceno jako III A0). Zde se nacházíme za (snažší) polovinou cesty. Dále pokračujeme většinou přímo po hřebeni, stále obtížnějším a vzdušnějším terénem vzhůru až se dostaneme k poslednímu těžšímu místu – Platte, kde je potřeba překonat značně vysoký skalní schod zakončený traverzem. Místo je ale značně ulehčeno fixním lanem a ocelovými tyčemi. Za tímto úsekem už postupujeme snáz po zubatém hřebenu až ke zlatavému kříži na vrcholu.

Cesta na vrchol nám zabrala něco kolem 6 hodin, lezení ve třech je přeci jen časově poněkud náročná. Na druhou stranu jsme měli vynikající podmínky a na hřebeni bylo víceméně vylidněno. Na vrcholu se zdržíme jen krátce, poněvadž se tu tvoří fronta „na kříž“.
Z „normálky“ sem proudí davy lidí a tak se cesta dolů stává dost nepříjemnou. Mezi vrcholem a sedlem Obere Glocknerscharte si vystojíme slušnou frontu „na banány“, než členům horské služby (která zde má zrovna cvičení) rupnou nervy a začnou vzniklou zácpu organizovat. Strmé a exponované úseky usnadňují ocelové tyče, přes které lze dobře dojišťovat. Dostáváme se na ledovec a po něm na chatu Erzherzog-Johann-Hütte (3 451 m), kde přenocujeme a v neděli slézáme ferratou (A/B) na ledovec a přes Stüdlhütte do údolí k autu.