V rámci naší letošní červencové dovolené máme jako první na seznamu dominantu Jižního Tyrolska – Ortler (3 905 m.n.m.), nejvyšší horu pohoří Ortles, kde máme v plánu jihovýchodní hřeben „Hintergrat“. V pátek 6. července vyrážíme kolem 11 hod z malé údolní vesničky Sulden, kde necháváme auto na parkovišti u údolní stanice lanovky. Odtud zhruba hodinku stoupáme prudkým svahem k horní stanici lanovky, kde se nachází K2 Hütte (2330 m). Tady přesně podle předpovědi začíná pršet, takže natahujeme goráčovky a krok.
Od chaty pokračujeme po značené Morsiniho cestě (č. 3) další necelou hodinku, až se před námi náhle v mlze objeví Hintergrathütte (2661 m.). Na chatě jsme kolem 14 hod a kromě pár turistů, kteří tady čekají než přejde déšť, ani mačka. Což nás trochu znervózňuje, protože předpověď na zítra je nejistá. Do večeře se ale chata plní, takže v tom zítra minimálně nebudeme sami.
Budíky ráno drnčí po 3 hodině, snídaně je nachystaná na 3:30 a ve 3:50 už za světel čelovek šlapeme po stezce k severní moréně ledovce Suldenferner, odtud dlouho stoupáme strmou sutí až ke skalnímu výběžku. Tady trochu tápeme a tak následujeme skupinku tří lezců před námi, což se o chvíli později ukazuje jako špatná volba. Pevná skála se mění v kamenolom, značně obtížnějšího terénu než za II. Ale statečně se tím prohrabeme až na solidní skalní hřebínkem a za ním na první firnové sněhové pole Oberer Knott. V mezičase se sice stihlo rozednít, ale zase padla hustá mlha, takže není vidět na metr. Naštěstí cesta sněhem je dobře vyšlapaná a pole je široké, takže ani mačky zatím nenasazujeme. Stopy nás navedou až ke skalnímu hřebínku (I), ze kterého slézáme doleva asi 15 metrů vhloubením ve skále na polici, pes kterou oblezeme výraznou skalní věž Signalkopf. (V traverzu jsou asi dva až tři nýty na průběžné jištění.) Asi 20 metrů za věží nás čeká nejtěžší místo cesty, asi čtyřmetrový uklouzaný, ale dobře odjištěný komín se spárou za IV- / případně za III/A0. Michal mě zde pouští na prvního, protože ví, co mi udělá radost.
Za ním následují kratší úseky za III a druhé firnové pole s už strmějším sklonem do 40 stupňů. Po něm až ke skalnímu stupni, kde ještě přehoupneme jedno krátké mírně převislé místo za IV. s dvěma nýty. Následně už zbývá jen dojít po skalním hřebínku (II – III) přes několik menších věžiček k vrcholovému kříži.
Kříž se obzvláště povedl! Líbí se mi už jen proto, že je to, to jediné, co je vidět. Teda vyjma ostatních lezců na vrcholu, s kterýma čučíme do husté mlhy.
Navazujeme se s Magdou a Davidem na jedno lano a valíme normálkou po rozbředlém ledovci dolů. Po pravé ruce míjíme bivak Lombardi, který obcházíme firnovým srázem dolů k začátku skalního hřebene. Po něm místy poněkud exponovaně a zdlouhavě, střídavě nahoru a dolů. Sestup není vůbec zadarmo, i přesto, že je usnadněn řetězy a umělými stupy. (Jéžišmarjá, jak já nesnáším sestupy). O pár hodin a pár nadávek později se dostáváme k širokému suťovitému žlabu Hohe Eisrinne, přes který se po vyšlapané stezce dostaváváme k posledním skalkám (II) a následně konečně k Payerhütte (3029 m.), kde dáváme zaslouženýho radlera a prohlížíme si vrchol Ortleru, který se ostýchavě schovává do mraků. Rychnovští se tady s náma loučí, ale nás s Michalem čeká ještě asi dvouhodinnový sestup zpátky do Suldenu k autu, protože mě zítra čeká Engadin radmaraton. Ha ha.
